Můj první sólo výlet

Teď už je všechno v pohodě, už jsme v klidu. Včera večer to byl ale pěkný úlet. Podvečer v lese, klid, naprosté ticho a všude kolem spousta srnek, koloušků a jiných zvížat. Užívaly jsme si krásný západ slunce, ale...

Hned na začátku lesa jsem vzala dráhu. Co se odehrávalo následující hodinu vím jen já :-) Panička byla zpočátku v klidu. "Annie je někde za stromem a hlídá si mě", ale opak byl pravdou. Po chvíli už zoufale běhala po lese, volala, pískala a všem obyvatelům lesa byla pro smích. Srnci si z ní dělali srandu, tak nějak sténali, štěkali a vydávali všelijaké tóny, nejvíc ze všeho připomínající zraněného psa. Nejdřím z leva, pak hned z prava a panička viděla v barvách, jak někde ležím se zlomenou nožičkou, nebo jsem spadla do díry ze které není úniku, nebo jsem v zajetí velké bachyně, která se mstí za narušení soukromí a podvečerní siesty.

V naději, že jsem mezitím doběhla sama domů, telefonovala, ale tvrzení, že tam skutečně nejsem ji vzal poslední zbytky naděje a klidu. Pomalu se začalo stmívat a ona přemýšlela, co dělat. Kam jít, kde hledat. Za jak dlouho ji asi někdo zavolá, že mě našel jak zmateně a vyděšeně pobíhám a nevím kam jít. Ušla velké kolečko po lese, už ani nevolala, jen občas pískla a pomalu začínala myslet na nejhorší.

No a co já? Já o tom všem věděla, jelikož jsem ji z dálky pozorovala a naprosto přesně jsem věděla, že až se dostatečně vyběhám a užiju si svobodnou procházku v lese, tak se prostě vrátím na kraj lesa a tam počkám až ukončí to šílené pobíhání, křičení a pískání. Když se konečně vrátila, krásně jsem se na ní usmála a olízla jsem jí nos :-)